Oh say can you see, oh say

Can you see anything outside of fckin US? 

Aneb hejtování celého jednoho národa. 

DISCLAIMER: Je mi jasné, že generalizace je špatná a následující myšlenky nijak nevyjadřují můj vztah vůči zmíněným národům nebo konkrétním lidem. Zároveň tyto poznatky nejsou založené na žádné statistické analýze ale čistě na pocitu, takže je třeba je brát s velikou rezervou, spíše jako sarkasmus, nežli něco, co bych si opravdu myslel. 

Možná trochu překvapivě tady největší "interkulturní střety" nebyly s Korejci, Číňany ani latinoameričany, ale s Američany z USA. V Kostnici jich bylo opravdu hodně. 

Vzdělání zadarmo 

Takhle jsme jednou seděli s baru s českou kamarádkou a dvěma holkami z USA v baru a jeden z nás se zmínil, že ve většině evropských zemí je vysokoškolské vzdělání zdarma. A pro jednu z nich to bylo jako kdybychom jí řekli, že u nás běžně komunikujeme s mimozemšťany. Její mozek takovou informaci prostě nebyl schopen zpracovat. "Co tím jako myslíš, že univerzita je zadarmo, jak jako zadarmo, co to znamená?" Odpověděl jsem jí a dál jsme si povídali. A pak najednou, úplně u jiného tématu, se k tomu vrátila - "hele já to pořád neberu, jak jakože univerzity jsou zadarmo?" A to udělala během hodiny asi čtyřikrát. A když to konečně nějak přijala (asi tak jako my bychom "přijali", kdyby nám řekl, že u nich doma je normální, že volební právo mají děti už od narození), jsem se neopatrně zmínil, že v EU je zdravotní péče zadarmo. A začalo to celé nanovo. 

Vaření, pečení 

S touhle jednou kamarádkou jsem se bavil docela hodně a podobných situací bylo nemálo: 

Nezapomenu na její údiv v očích, když se kamarádka z Finska zmínila, že peče. Jakože doopravdy, z mouky, vajec, mléka a dalších ingrediencí smíchá dohromady těsto, vytvaruje, co chce, a upeče to. Říkala to s údivem, asi tak jako jaký údiv bych měl já, kdyby mi někdo řekl, že vyhrál soutěž ve vaření, ve které byl jeho soupeřem kuchař s Michelinskou hvězdou. Protože pečení, které je běžné pro ni a její rodinu, je, že koupí polotovary skořicových rolek, vyklepne je z plechovky (!), přisype trochu skořice, a je hotovo. (Poznámka na okraj: Jedna moje česká spolubydlící řadu let v USA žila a říkala, že ty skořicové rolky jsou ta nejhorší parodie na buchtu, kterou kdy měla na jazyku. V Kauflandu jsem tento klenot severoamerické gastronomii v konzervě jednou našel a byly mi autorizovány nějakými Američany, že to jsou skutečně ty jejich. Po upečení chutnaly ještě o trochu hůř nežli ty nejhorší skořicové šneky v Tescu, ale jíst se to i dalo. Možná to však byla speciální exportní verze pro EU.) 

Svoboda, cudnost 

Jednou jsme si zase povídali o sauně. To, že lidem mimo Německo, Slovensko a Finsko přišlo divné, že chodíme do sauny bez oblečení, mě až tolik nepřekvapuje. Ovšem přes toto téma jsme se dostali k zjištění poměrně zajímavých informací. Tak třeba, že pokud by si někdo v USA na pláži sundal plavky (nebo třeba žena jenom horní díl), bude to považováno za "public nudity", a sebere ho/ji Policie. Pár nudistických pláží tam prý je, ale všechny jsou oplocené neprůhledným plotem a mají hlídané vstupy, a smí se na ně až od osmnácti let. Protože prý opalování nebo plavání bez plavek je obscénní/sexuální záležitost a je proti tomu potřeba chránit děti. Vtipné na tom je, že její tatínek jí prý důrazně kladl na srdce (a ona si to skutečně k srdci vzala), jak jsou v Evropě všichni z hlediska odívání cudní, takže by určitě ani v létě neměla nosit tričko s odhalenými rameny, nebo kraťasy, ve kterých jáí budou vidět stehna. Dost se divila, když v létě viděla chodit lidi jenom v plavkách. Nebo se dokonce převlékat z plavek uprostřed parku! Nebo když jsme šli s ní spolu s dalšími kamarády do té sauny... Když jsme si vlastně o té sauně poprvé povídali, ona byla neschopná pochopit, jak může někdo být před ostatními lidmi nahatý. Tak jsme se jí snažili vysvětlit, že přece když jde do bazénu a sprchuje se předem, v těch sprchách je taky spousta lidí, jediný rozdíl je ten, že ty jsou rozdělené podle pohlaví. A ona nechápala, o jakých sprchách mluvíme. Před bazénem se totiž v USA není obvyklé sprchovat. Až po něm od chloru, a to většinou až po návratu domů. Zajímaví lidé, tihle Američané. Aspoň vím, že do bazénu v USA fakt nepůjdu. 

Jazyková vybavenost 

Můj oblíbený trapný vtip zní: Celosvětové společenství akademií věd provedlo ve všech zemích výzkum, aby se změřilo, kolika jazyky jsou průměrně schopní mluvit příslušníci jednotlivých národů. Výsledky byly následující (výběr): Finsko: 3,5, Norsko 3,2, Dánsko 2,7, Německo: 2,3, Česko: 1,7, Francie: 1,4, Spojené státy: 0,7. 

Ačkoliv je to přehnané, něco na tom asi bude. Kromě toho, že Američani mluví anglicky hůře než Skandinávci, se zdá býti i fakt, že opravdu neumí jiné jazyky. Ono je to samozřejmě logické. Pokud je Angličtina ve většině světa lingua franca, skutečně moc nemáte důvod. 

V intenzivním jazykovém krzu na začátku pobytu jsme byli rozdělení do skupin podle zkušeností, označených od A (naprostí začátečníci) po H (bilingvní mluvčí a studenti germanistiky). Já, který jsem se německy pořádně nikdy neučil, jsem byl ve skupině D. Co jsem viděl, naprostá většina Američanů byla ve skupinách A, B, případně C, v některých tvořili i více než polovinu osazenstva. V semestru jsem chodil na kurz "komunikativní gramatika A2". Chodila tam jedna Američanka, která tvrdila, že studuje němčinu celý život. A přesto byla ve skupině se mnou, který si sotva dokážu v němčině nakoupit.  

Mám na to pedagogicko-psychologickou teorii. Učení se cizího jazyka je skill sám o sobě. Nemusíte si to ani uvědomovat nebo na to cílit, ale musíte to dostat pod kůži. Jedním z klíčových kroků ve studiu jazyka (typicky toho prvního cizího, ale nemusí to tak být vždy, pokud Vám to nedojde samotnému a učitel Vám to neřekne) je uvědomění si, že nesmíte uvažovat ve svém jazyce a tyto myšlenky do toho druhého překládat, ale že musíte v té cizí řeči začít myslet. Protože my se učíme angličtinu od prvního stupně a jsme s ní v dennodenním kontaktu, tohoto uvědomění dosáhneme přirozeně. Avšak pokud se učíte španělštinu, němčinu, francouzštinu nebo jakýkoliv jiný jazyk, a je to pro Vás pouze náplní vyučovacích hodin (protože i pokud byste jeli do cizí země, domluvíte se lépe anglicky), tak se Vám tohle do hlavy prostě nedostane. A potom, i když se učíte v dospělosti nový jazyk, Vám to do té hlavy prostě nepadá. 

Abych však působil sám sobě jako ďáblův advokát, tuto teorii celkem nabourává fakt, že o Britech neplatí to samé. Těch tam teda bylo o dost méně, já jsem potkal tři. A všichni ne že by mluvili německy plynně, ale jejich přístup ke studiu jazyka byl podobný jako u ostatních národů, a to nikdo z nich nestuduje lingvistiku ani germanistiku. Možná tam bude značný rozdíl mezi způsobem výuky ve školách, o tom nechci spekulovat. 

Přišlo mi ale celkem legrační, že nejenže jim to do té hlavy neleze a nespojují si snadno spojitelné věci ("Entschuldigung Herr Professor, was bedeutet 'schwimmen', bitte?" - true story), i chování související s učením. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme šli společně na výlet v jednom z prvních dnů intenzivního jazykového kurzu, kolem nás proběhl pes, a trojice Američanů začala řvát: "Oh yeah, that's him motherfucker, Hund, Hund, Hund!" Podobné chování by mě nepřekvapovalo u českých třeťáků, kteří právě se studiem jazyka začli, ale u někoho, komu je přes dvacet let, to je vskutku zamyšleníhodné...