Deutsche Bahn

Bourání sterotypů o bezvadně fungujících službách v Německu 

Než jsem přijel do Německa, považoval jsem Deutsche Bahn (DB) za nedostižný symbol přesnosti, modernity a pohodlí. Asi jsem je podvědomě porovnával s Českými dráhami. Já rozhodně nejsem nějaký vytrvalý kritik Českých drah (potažmo vlaků v Česku obecně), domnívám se, že fungují v rámci možností velice dobře. Ale nadávání na ně je český národní sport a když v tom nadávacím prostředí žijete dlouhodobě, asi Vás to ovlivní. 

Jak bylo veliké moje překvapení, když jsem se rozkoukal po Německu, a zjistil jsem, že minimálně Němci tak DB opravdu nevnímají. Spíše se na ně koukají tak, jako my stereotypně na České dráhy: Nejsou přesné, jsou zastaralé, zmatečné. Původně jsem si myslel, že hold mají jiný standard a to, co nám přijde jako luxus a preciznost, je pro ně kvůli jejich puntičkářství nedostatečné. Ale světe div se, ono na té kritice asi něco je. Zde musím podotknout, že jsem s DB jel jenom několikrát, zbytek vím od kamarádů nebo z médií. 

Většinu mého německého pobytu fungovala takzvaná 9-Euro ticket. Koupili jste si za devět Euro jízdenku, se kterou jste pak mohli po dobu jednoho měsíce cestovat veškerými lokálními spoji a městskou dopravou. (Ne dálkovými spoji.) Motivací tohoto počinu byla snaha přimět lidi, aby k dojíždění více využívali hromadnou dopravdu a méně auto. Abych tak parafrázoval klasika, vymysleli ve vládě geniální ekologický plán. Ale lidi ho bohužel využívali. To vedlo v mnoha případech až k situaci těsně před kolapsem: Vlaky byly narvané turisty, někdo se vůbec nevešel (nejčastěji paradoxně pravidelní dojíždějící, protože ti dobíhají na vlak na poslední chvíli), spoje nabíraly zpoždění. 

9-Euro ticket nebyla platná pro rychlíky, dala se tudíž prakticky použít pouze na dojíždění na malou vzdálenost. Pravda, že někdo zkoušel jet za devítieurovku i třeba z Kostnice do Hamburgu, ale to byla cílená snaha o velké dobrodružství, takový cesta zabrala přes všechny lokálky třeba dva celé dny. 

Srovnání se Švýcarskem 

Vtipným zjištěním pro mě bylo, že Němci, zejména na jihu, se na Švýcary dívají celkem podobně jako Češi na Němce: Bohatý vedlejší národ, který si může všechno dovolit, je tam všechno lepší než u nás, a měli bychom jim hodně vycházet vstříc, aby k nám jezdili na dovolenou a utráceli tu svoje peníze. 

Podobné je i srovnání švýcarských vlaků s německými. Ve Švýcarsku je 100 % kolejí elektrifikovaných, dieselové lokomotivy tam ani neexistují, snad s výjimkou nějakých servisních strojů. Koleje jsou všude, dostanete se po nich i do turistickoých oblastí v Alpách, do sedla většiny významných hor. 

Vlaky ve Švýcarsku mi vždy přijely naprosto přesně. Respektive mnohdy dříve nežli říkal jízdní řád, a pak několik minut čekal. Poloprázdná lokálka je srovnatelně pohodlná jako u nás vlak Eurocity. 

Když mezinárodní vlak z Německa přijede do Švýcarska s více než desetiminutovým zpožděním (což se může nejspíše stát poměrně často), Švýcaři ho už ani nepřijmou a nenechají jet dál. 

Výlet 

Vypravili jsme se takhle jednou na výlet. Tři Češi, jedna Rumunka. V okolí Singenu je pár zřícenin, okolo kterých jsme si udělali pohodovou jednodenní procházku. 

Cestou tam jsme dojeli do konečné zastávky Singen, odkud vlak dále nepokračoval, protože probíhala výluka z důvodu rekonstrukce tratě. Náš původní plán byl dojet tam, potom pochodovat, nastoupit o pár zastávek dál v Engenu a dojet po stejné trati zpátky. Až na poslední chvíli jsme zjistili, že to takhle nepůjde. (Odbočka stranou: Idos má v sobě veškeré německé jízdní řády i lokálky a MHDčka, a to včetně mimořádných výluk. Úchvatné!) Nicméně dohledali jsme si, že ve stejném směru jezdí náhradní autobusová doprava každou půlhodinu, stejně jako je až do večera takt vlaků. 

Takže jsme na výletě došli do konečného, původně plánovaného cíle. Našli jsme v Engenu nádraží. Člověk by čekal, že náhradní autobusová doprava za vlak bude jezdit od nádraží. Nebyli jsme si tím jistí, někoho jsme se ptali po cestě, oni nevěděli, ale když jsme kousek od perónu objevili velkou dočasnou ceduli "zastávka náhradní autobusové dopravy" s jízdním řádem, uklidnili jsme se. Autobus měl jet za sedm minut. Tak jsme čekali sedm minut. Čekali jsme deset minut, čekali jsme patnáct minut, čekali jsme dvacet minut, čekali jsme půl hodiny. Když už jsme čekali asi čtyřicet minut, takže jsme prošvihli již čas odjezdů dvou po osbě navazujících autobusů, začali jsme si říkat, že tohle je divné. Tak jsme se začali porozhlížet po okolí. A co bys nečekal, zezadu té velké plechová značky "zastávka náhradní autobusové dopravy" s jízdním řádem byl malý papírek "tady autobusy nestaví, musíte se přesunout na zastávku, viz mapa". Podle mapy ta zastávka byla o dva kilometry jinde. Tak jsme si zanadávali a dali pořádně do kroku, abychom stihli ten autobus, který pojede z té správné zastávky jako příští. Zastávku jsme našli asi tři minuty před plánovaným odjezdem. Když někde autobus projíždí oběma směry, většinou máte nástupiště na protějších stranách silnice přesně proti sobě. Ne však v Engenu, tam stály minimálně sto metrů od sebe. Tak jsme přišli na tu, která odpovídala našemu směru cesty, do Singenu. Chvíli tam stojíme, pak mě po minulé zkušenosti napadlo se raději podívat na jízdní řád. A koukám, že odsud pojede autobus na druhou stranu. Ukázal jsem to ostatním, chvíli jsme o tom diskutovali, koukali se na mapu a i podle té nám přišlo, že by to mělo být opačně. Nicméně řekli jsme si, že co je psáno, to je dáno. Tak jsme šli na tu druhou stranu o sto metrů dále, zkontrolovali raději ještě, jestli tam není stejný řád, že by třeba omylem dvakrát vytisknuli ten samý směr, ale ne, na téhle straně to jasně říkalo, že autobus do Singenu pojede odsud. Tak jsme tam čekali a za okamžik se objevil autobus v čase podle jízdního řádu. A světe div se, u té zastávky sto metrů od nás, o které jsme si mysleli, že by to měl logicky být směr do Singenu. Tak jsme si zasprintovali s batohy. Nikdo kromě nás nenastupoval ani nevystupoval, nicméně řidič na nás počkal a smál se, když jsme dobíhali a cosi žertovného nám při nastupování řekl. Očividně jsme nebyli jediní, kdo nastupoval tímto způsobem. 

Pro tento stav jsou Němci kvůli punktuální nátuře pochopitelně velice mrzutí. Nejvíce mě překvapil můj učitel němčiny, když prohlásil, že byl jednou na dovolené v Česku a byl uchvácen tím, jak skvěle u nás vlaková doprava funguje. Zažil dokonce i náhradní autobusovou dopravu, při které ale bylo vše skvěle zorganizováno, ukazatele i pokyny včetně těch v angličtině jasné, nikde nemusel bloudit, a nezpůsobila mu žádné komplikace. To bych rád dal poslechnout všem těm, kteří České dráhy považují za ultimátní cíl nadávání pro zlepšení si zlosti.