Jak jsme obnovili panslavický sjezd

Slovanský sjezd v Praze probíhal ve dnech 2. až 12. června 1848. Snažil se sjednotit všechny Slovany žijící v rakouské monarchii. Sjezd měl 4 hlavní body: 

• vytvoření spolku rakouských Slovanů 

• vztah ke Slovanům mimo Rakousko 

• vztah k neslovanským národům v rakouských zemích 

• vztah rakouských Slovanů k neslovanským národům mimo Rakousko (zejména Německo).

Sjezd byl zahájen 2. června 1848 v Praze na Žofínském ostrově. Zahájení sjezdu zakončil svou řečí Šafárik, který vyjádřil loajalitu vládnoucí dynastii. Měl být vydán i soupis požadavků k císaři, který nebyl sjezdem schválen. Slováci a Rusíni žádali uznání toho, že jsou samostatnými národy. 12. června došlo na Koňském trhu ke svatodušní mši vedené Janem Arnoldem (bratr Emanuela Arnolda). Po mši došlo k nepokojům a dav došel do Celetné ulice, kde bylo Windischgrätzovo vojenské sídlo, kde došlo k náhodnému zastřelení Marie Eleonory Windischgrätzové. Dochází k propuknutí pražského červnového povstání. Slovanský sjezd byl kvůli tomu přerušen a nikdy nebyl ukončen. 

Tento článek však s tímto sjezdem nemá nic společného. 

Použil jsem ho jenom pro upoutání pozornosti a natažení článku, který by jinak byl příliš krátký. (Credit for the totálně trapný vtip goes to RRRrrrr!!!) 

Jak píšu v jiném článku, v Kostnici se kvůli válce nacházelo velké množství ukrajinských uprchlíků, řada z nich byli naši spolužáci. Se dvěma holkami jsem se tam velice dobře skamarádil. A tak jsme si s kamarády na můj popud jednou řekli, že uděláme "slavic party". Pointa nijak velká nebyla. Prostě jsme se sešli kamarádi mluvčí slovanských jazyků, snažili jsme se bavit svými rodnými řečmi a zkoumat, jak moc si budeme rozumět. Bylo nás nakonec jen šest, tři Češi, dvě Ukrajinky (které obě umí také skvěle rusky) a jeden Němec, lingvista-slavista, který umí perfektně česky i rusky. 

Je zde potřeba zdůraznit, že navzdory obecnému mylnému povědomí ukrajinština a ruština jsou velice odlišné jazyky, od několika Ukrajinců žijících kratší či delší dobu v Česku jsem slyšel tvrzení, že si myslí, že ukrajinština je blíž češtině nežli ruštině. Vzhledem k tomu, že jsem se rusky nikdy neučil, nejsem schopen to porovnat. Když moji rodiče, kteří se vzhledem ke svému věku rusky učili celou školu, ale myslím, že plynně nemluví, byli v Kostnici, říkali, že při procházce po břehu řeky slyšeli ukrajinštinu, a byli si jistí, že to je ukrajinština, ne ruština. Tak to asi skutečně nějaký znatelný rozdíl bude. Kamarádka mi říkala, že jí jedna Ukrajinka tvrdila, že to jsou naprosto odlišné jazyky, protože Ruština je ugrofinský jazyk. Ale je jasné, že tyto úvahy budou značně ovlivněni ruskou invazí a barbarstvím. 

No a tak jsme se bavili. Čekal jsem, že ukrajinštině budu trochu rozumět. A ve skutečnosti celkem i jo. Ale když se německý kamarád s ukrajinskými kamarádkami bavili rusky, překvapilo mě, že vlastně rozumím i tomu. Tak na těch slovanských jazycích asi něco opravdu bude a měli bychom se je snažit více naposlouchat, abychom si rozuměli. Třeba bychom se pak lépe chápali nejenom co se týče řeči, ale i politiky. 

Zároveň bylo ale zajímavé vidět, že to porozumění je také otázka aktuálního naladění. Bavili jsme se na piknikové dece převážně česko-ukrajinsky asi dvě hodiny. Nerozuměli jsme si sice každé slovo, ale o čem se bavíme, nám bylo jasné. Pak jsme vstali a začali se procházet po městě. V konverzaci už někteří z nás přešli zpátky do angličtiny. Pak jsem se něco snažil vysvětlovat v češtině. A v tu chvíli, po několika minutách anglické konverzace, už ukrajinské holky zase netušily, o čem mluvím. Tak by mě moc zajímalo, jestli to je tím přepnutím mozku z panslovanského porozumění zpátky do angličtiny, nebo jestli jsem v tu chvíli zrovna mluvil já nějak špatně. Nicméně už to nezjistíme, po několika pokusech mi holky řekly, že mi nerozumí ani slovo, tak ať raději mluvím zase anglicky.