Слава Україні!

Poznámka: Tento text byl sepsán někdy na počátku dubna 2022, přestože publikován byl až v říjnu, proto se můžou některé věci, které popisuji jako překvapivé nebo neobvyklé, zdát jako naprosto běžné. 

Do Německa jsem odjížděl 1. 3. 2022. Týden předtím, 24. 2. (respektive případně 22. 2., počítáme-li uznání separatistických republik) zahájilo Putinovo Rusko invazi na Ukrajinu. Odjíždělo se mi velice těžko. Právě se odehrávala nejzásadnější historická událost za posledních minimálně třicet, možná spíše pětasedmdesát let. Z Česka stovky lidí odjížděli na Ukrajinu bojovat nebo se jinak zapojit. Tisíce, včetně většiny mých kamarádů se v Česku zapojovali do organizace sbírek peněz a humanitární pmoci či koordinace ubytování ukrajinských uprchlíků. A já jsem jel na opačnou stranu Evropy chlastat. 

V Kostnici byla tudíž řada Ukrajinců. Respektive především Ukrajinek. (Opět připomínka pro ty, kdo to čtou později: muži od 18 do 60 let byli mobilizováni a legální cestou se nemohli dostat ze země.) Tak jsem se se spoustou z nich seznámil a vídal. Měli různé osudy. Jedna tam byla na výměnném pobytu již před válkou, protože její univerzita měla s kostnickou partnerství, a jakmile začala válka, pomáhala přijíždějícím krajankám s orientací. Jiná zase po začátku války uprchla do Česka, strávila měsíc a půl v Brně, zapsala se na Masarykově Univerzitě, a následně odjela na Erasmus do Kostnice, se kterou má partnerství zase MUNI. Perlička, kterou mi řekla na otázku, co ji vedlo k tomu raději odjet do Německa, nežli zůstat v Brně: "No já jsem si říkala, že my Ukrajinci často jezdíme za lepším do Polska nebo Česka. A Vy Češi často odjíždíte do Německa, Francie nebo Anglie, protože tam je vzdělání, pracovní uplatnění, úroveň služeb a kvalita života úplně jiná nežli u Vás. Tak logicky, když jsem měla možnost sem jet, přece nezůstanu v Česku, kde je všechno horší." Je zvláštní situace, když Vám někdo řekne pravdu a nejvíce Vás na tom štve ta pravdivost. 

Pokud mám možnost, snažím se porozumět ostatním slovanským jazykům. (Nepočítám slovenštinu, tu beru jako samozřejmost.) Nikdy jsem se žádný neučil a asi ani nebudu, ale rád jsem s nimi v kontaktu, naslouchám slovní zásobu a učím se základní fráze. Tak jsem s českými a ukrajinskými kamarády jednou prosadil, že uděláme "česko-ukrajinskou lingvistickou párty". Nebylo to nic velkého, prostě jsme se sešli a snažili se povídat česky a ukrajinsky. Účastnil se taky můj německý kamarád, který umí mluvit asi sedmi jazyky včetně češtiny, chorvatštiny a ruštiny. Zde se hodí připomenout, že navzdory obecnému povědomí ruština s ukrajinštinou nejsou vzájemně srozumitelné, většina Rusů ukrajinsky rozumět nebude. (Podobně běloruština - ta je velmi podobná ukrajinštině, ale ne ruštině) Většina Ukrajinců rusky rozumí a minimálně částečně i umí mluvit, ale to kvůli tomu, že pro část z nich je to vlivem historie mateřský jazyk a až do roku 2014 se povinně vyučovala ve školách. 

Čekal jsem, že ukrajinsky budu v zásadě rozumět. To se mi potvrdilo. Co mě ale překvapilo, bylo, že rozumím v zásadě i rusky, když se tak snažily holky Ukrajinky bavit s tím polyglotem - Němcem. 

Velký problém mi činilo, jak se s nimi bavit o té válce. Byli někteří lidé, kteří se jich ptali explicitně "No a z které části Ukrajiny jsi? Co Tvoje rodina, utekli všichni stejně jako Ty? Jak to te´d vypadá v tom městě, ze kterého pocházíš?" A Ukrajinci většinou normálně odpovídali, aniž by bylo na první pohled znát nějaké rozrušení. Ale já fakt nevím... Jedna česká kamarádka mi dala radu, které jsem se snažil držet až do konce pobytu: Bav se s nimi úplně normálně. Neřeš tu válku, a když o tom sami začnou mluvit, povídej si o tom jako o počasí, fotbale nebo škole. Hlavně žádné litování a projevování soucit, ani naopak žádné příliš zvídavé dotazy. Ale stejně je to těžké. 

To se takhle bavíte s holkou s Charkova. Ukazuje Vám s úsměvem na tváři a velkým nadšením fotky a videa z mobilu východoevropského města hezčího, nežli si dokážete představit. "Tady to je hlavní náměstí s kostelem XY, tady je kostel WZ, tady operní divadlo, tady první park. Tady druhý park, ten má rozlohu asi 40 hektarů. Člověk, který byl řadu let primátorem, totiž nějakou dobu předtím žil v Paříži, a tak si dal za cíl, že i v Charkově udělá parky, které budou tak hezké jako ty před Eiffelovkou. Tady jsou fontány, tady vodotrysky, tady květinové záhony, tady divočejší příroda, tady rybník s labutěmi, na kterém se jezdí na lodích, nad celým tím parkem vede lanovka." (V tu chvíli si říkáte, že to je hezčí, než cokoliv, kde jste kdy byli, a to máte celkem živou vzpomínku na Hyde park v Londýně.) "Tady jsou takhle cyklostezky, jezdí se tam všude na kole, tohle je stanice metra postavená v tradičním východoevropském stylu, tohle je radnice. No a takhle to tam je všechno krásné." Pak se zamyslí, úsměv jí zmizí a dodá "teda vlastně bylo". 

A co jako máte v takové situaci říct? 

Abych prorazil několikasekundové trapné hrobové ticho, ukázal jsem jim brněnský orloj a řekl, že my máme v Brně na hlavním náměstí sochu Putina.