Výlet do Alp s Erasmáky (spoiler: všichni jsme to přežili ve zdraví, nepočítám-li psychická traumata)

Pár rad, až někdy vyrazíte na mezinárodní výlet do Alp 

1) Pokud se rozhodnete machrovat před holkami a celou šestihodinovou cestu do 1925 m n. m., kde byly tak 2°C, a při ní jste zažili kroupy, déšť, i metrové závěje, absolvovat v tričku a kraťasech, uvědomte si předem, jak funguje hypotermie: Po cestě budete celkem v pohodě, ale až přijdete domů, tak přestože budete v teple, padnete do postele, nedokážete se pohnout, maximálně se tak klepat, a peřina ani kakao nepomůže. 

2) Turistické mapy jsou určeny pro léto, se sněhem je to úplně jiný level. A věřte nevěřte, ve vyšších polohách je v Alpách fakt hodně sněhu i v květnu. 

3) Když Vám mapa tvrdí, že zvolená cesta je pěšina střední obtížnosti, může se taky jednat o ferratu obtížnosti B. A samozřejmě si nikdo nevzal lezecké vybavení. Teda ono by to bylo stejně jedno, protože s tím více než metrem sněhu v těch nejhorších částech jsou jisticí lana místy v úrovni Vašich kotníků, místy úplně pod sněhem. Takže Vám nezbývá než jít po kupě sněhu široké pár desítek centrimetrů, pod sebou několikasetmetrový sráz po skalách, na jehož dno kvůli mlze, kterou neměl ani rybník Brčálník, nevidíte, opírat se o skálu, která je celá porostlá mechem, takže se není čeho chytit, a při každém propadnutí se o pár centimetrů (což se děje každý třetí krok) si promítnout před očima celý život, protože fakt nevíte, jestli o pár centimetrů níže se ta noha zastaví, anebo spadnete až úplně dolů. 

4) Čechoslováci, Němci a Skandinávci jsou národy baťůžkářů, horoturistů. To FAKT není samozřejmé. Ani pro některé národy, které taky mají pořádné hory. A tak se může stát, že příjemný půldenní výlet, který Vám pomůže dobře spát, bude pro Vaše spolužáky extrémně vyčerpávající zkušeností daleko za hranicí komfortní zóny. A jen tak pro připomínku, horská služba se k Vám mlze nedostane. (Nehledě na to, že pochybuji o tom, že by si někdo z nehorských národů zaplatil pojištění na záchranu horskou službou...) To není nic ve zlém, jenom je potřeba si uvědomit, že záležitosti, které jsou pro nás běžné, pro jiného být nemusí. A taky musím přiznat, že jsme se trochu povýšeně smáli, když jsme o pár lidech věděli, že si pár dní před výletem kupovali svoje v životě první pohorky. Pak nám ale sklaplo, když tito byli jediní, kteří po dvou hodinách brodění se sněhem měli suché ponožky. 

Vtipné je, že tahle fotka je ze všech, které na onom výletě vznikly, jediná, na které se vyskytuji já, a přitom obsahuje všechny zásadní věci, které jsem výše popsal. A podotýkám, že můj potutelný úsměv neznačí ignoraci vážnosti situace. Naopak jsem si ji uvědomoval ze všech nejvíc, protože zatímco ostatní čekali, já jsem si ten nejnebezpečnější úsek prolezl tam a zpátky a v tuhle chvíli už jenom šel uprostřed skupiny s kamarádčiným batohem na břiše a čekal, jestli někoho uslyším padat. Ale takhle občas v extrémních situacích reaguji, myslím, že to je dobře psychologicky popsaný jev a je na to i název. (Čte-li nějaký psycholog, prosím o připomenutí toho názvu, díky.) 

Ale suma sumárum, protože nejhorší (fyzické) zranění z celé skupiny byla moje kvůli krátkým nohavicím škrábnutá noha, jsem za tuhle zkušenost fakt rád. Nebyla sice jenom pozitivní, ale byla fakt silná. 

A Alpy jsou fakt krásné. 

Za fotku i video děkuji kamarádovi Trondovi Brandalovi z Norska.