O české, finské a rumunské mentalitě, armádě a politické situaci

Mezinárodní piknik na břehu jezera. Několik desítek lidí. Dialog s kamarádem Finem: 

Já: "Teď jsem nedávno zjistil, že ve Finsku je povinná vojenská služba, to jsi byl v armádě?"

On: "Ano, před pěti lety, jakmile mi bylo osmnáct. To byla velice dobrá zkušenost, za to jsem moc rád. Do armády musí všichni, jinak jdou na stejnou dobu do vězení. Dříve měli výjimku jehovisti, ale nedávno ji Ústavní soud zrušil. "

Já: "Tyjo, moc zajímavé. No a to je vlastně jenom pro kluky nebo i pro holky?"

On: "Jenom kluci to mají povinné, holky mohou dobrovolně, ale většina z nich nechodí. Vedou se o tom nicméně debaty, protože to je proti myšlenkám rovnoprávnosti. Nicméně třeba tady XY v armádě taky byla."

Já: "Tyjo, vážně? Velice zajímavé, co Tě k tomu rozhodnutí vedlo?"

Ona: "Říkala jsem si, že je to zajímavá výzva a chci zkusit něco nového."

Já: "To Vás obdivuju, že k tomu máte takovýhle přístup, tyjo. V Česku občas někdo o obnovení povinné vojenské služby v nějaké podobě diskutuje, ale je jasné, že naprostá většina společnosti je proti, takže žádnou vládu by asi nenapadlo o tom vůbec veřejně mluvit. Je vidět, že Vy Finové hold uvažujete jinak."

Kamarádka Rumunka: "To u nás, kdyby si to nějaká vláda usmyslela, tak to prosadí a bude jí jedno, co si o tom kdo myslí. Jenomže v Rumunsku každý má známého, který má známého, který by mu zařídil potvrzení o zdravotní neschopnosti, takže by ve výsledku v armádě stejně nikdo nebyl."