Jak jsem se dal k cirkusu

Sport na univerzitě v Kostnici 

Na univerzitě v Kostnici je k dispozici velká nabídka tělocviku. Tělocvik není rozdělený po fakultách, jako například na Karlově univerzitě, je jeden pro celou školu, jako třeba na ČVUT nebo MUNI. A podobně jako na ČVUT, kde to osobně znám, je k dispozici extrémně široká paleta sportů. Vedle standardních jako je fotbal, volejbal, plavání, najdete i takové skvosty jako je windsurfing, breakdance, salsa, moderní tanec, nebo vysokohorskou vícedenní turistiku. Nevýhodou oproti většině českých univerzit je, že všechny sporty jsou chápány čistě jako volnočasová záležitost, a nepočítají se jako předměty, za které byste měli kredity. Snad s výjimkou situace, kdy studujete sportovní studia jako hlavní obor, jak mi vysvětlila jedna moje kamarádka, která tak činí. Všechny sporty jsou placené, musíte zaplatit minimálně fixní poplatek za "sportticket", tj. registraci sportovce Hochschulsport, myslím 5 Euro. Dále většina sportů má nějaký svůj poplatek. Tyto se liší od takřka symbolických až po dost vysoké. Já jsem platil asi 10 euro, tolik bude většinou u finančně nenáročncýh sportů, které probíhají s minimálním vybavením v tělocvičně nebo na hřišti. Například ale za semestrální kurz windsurfingu můžete zaplatit i 180 Euro. To se na jednu stranu zdá jako dost, na druhou je nutné si uvědoit, že to je stále o hodně méně, nežli byste za podobný rozsah tréninku platili v komerční společnosti. 

Já jsem se dal na kurz nazvaný "Artistik". To se nedá do češtiny ani angličtiny přeložit jinak než "umění", takže jsem byl velice zvědavý, co to nakonec bude, mohl jsem jenom tipovat podle stručného popisku, kterou jsem se svojí mizernou němčinou za pomoci Google překladače nějak přelouskal. 

Podle popisku byla možnost zvolit si ze dvou variant předmětu - první je trénink žonglování od 20:00 do 21:30, následovaný taktéž jedenapůlhodinovým tréninkem gymnastiky. To nebyla úplně pravda, ve skutečnosti jsme vždy fungovali vedle sebe skoro po celou dobu od osmi do maximálně jedenácti. 

V jedné tělocvičně jste tak vedle sebe mohli v jednu chvíli vidět holky cvičící na akrobatických šálách, páry trénující akrojógu, umělkyně provádějící šílenosti na jednokolce, a pak samozřejmě žongléry od naprostých začátečníků až po ty, které to očividně cvičí už nějaký pátek. Inu, prostě jak kdybyste přišli na trénink do cirkusu. 

Obdivuji pedagogický um našeho trenéra Ralpha. Žonglovat jsem se několikrát snažil naučit samostatně. Avšak problém je ten, že pokud to zkoušíte sami, půjdete zpravidla úplně od špatného konce. A pokud se zeptáte lidí, kteří sami žonglovat umí, dost možná Vás taky povedou úplně od špatného konce ("takhle se to dělá, koukej; teď si vezmi tři míčky a zkus to, co jsem dělal"). My jsme však očividně nebyli první absolutní začátečníci, které Ralph potkal, takže opravdu věděl, jaká použít průprvaná cvičení, abychom dostali do rukou správné házení a chytání a koordinaci pohybů. A velice krásně se nám dokázal individuálně věnovat tak,a bychom se každý rozvíjeli vlastním tempem v tom, co nám nešlo. A ano, trvalo dva nebo tři tréninky, než jsme se skrze ta průpravná cvičení dostali k opravdovému žonglování. Ovoce může přinést pouze trpělivost. :-) 

Poznámka: tréninky byly nějakým způsobem veřejné, proto se jich účastnila i řada lidí, kteří nebyli studenti, zejména mezi žongléry bylo spoustu lidí ve středním věku. V den, kdy jsem se zrovna rozhodl natáčet, tam hlavní jednokolkařka přivedla skupinku holek, které to patrně ona někde jinde učí, a proto jsou na záběrech i děti.