Jak jsem nevolal záchranku

Aneb dialog (pun understandable only after reading the article intended) s Islámem, který v Česku fakt nezažijete. 

Šel jsem si zacvičit na street-workoutové hřiště. Už při příchodu vidím, jak tam je nějaký cca desetiletý kluk rozplácnutý na zemi a šťouchá do něj přibližně jedenáctiletá holka, patrně jeho sestra, v hidžábu. 

Myslel jsem, že si jenom hrají nebo tak něco. Ve chvíli, kdy ale delší dobu jenom ležel bez hnutí na zemi a začali tam chodit další lidé, bylo jasné, že se něco děje. Ležel skoro bez hnutí, dýchal trochu rychleji, občas maličko zaškubal nohama. Možná atonický epileptický záchvat nebo něco ve stylu narkolepsie, či taky možná něco úplně jiného. 

Seběhlo se po chvilce asi dvacet dětí a pubošů z vedlejších fotbalových a basketbalových hřišť, tak z poloviny též blízkovýchodního vzhledu, ve věku asi od osmi do osmnácti let a snažili se to řešit. Jeden druhého začali překřikovat, co je potřeba udělat. A nekteří to rovnou dělali: Jeden mu začal kontrolovat tep na krku; druhý zrcátkem sledovat, jestli dýchá; pak se samozřejmě hádat o svých závěrech a další opakovat po nich to samé, protože těm předchozím neveřili; další se pak jal dýchat z úst do úst; jiný mu zase začal mačkat hrudník (naštěstí tak blbě, že by mu to snad neublížilo - pokud provádítě CPR správně člověku, který to nepotřebuje, můžete ho vážně zranit například zlomením žeber); další mu začal lít vodu na obličej, aby ho vzkřísil; jiný zase vykřikl, že je potřeba ho přikrýt, aby neprochladnul, tak jeho kamarád neváhal a hodil mu mikinu přes hlavu, jako se to dělá mrtvolám; poslední mu začal roztahovat oční víčka a sledovat, jak vypadají jeho zorničky. A já tam jednoho po druhém musel svojí blbou němčinou odhánět, ať to nedělají. 

Na zdravotním kurzu Podlitina nám opakovaně kladli na srdce, že je potřeba si pomoc předem rozmyslet, klidně si dát chvilku pohov a nic nedělat, nežli ztropit nějakou blbost, kterou tomu potřebnému ve skutečnosti ublížíme. Well, kéž by tito boys absolvovali podobný kurz. Taky nás učili, že člověk s nejvyšší zdravotnickou kompetencí musí někdy především odhánět kolemjdoucí, kteří se snaží nevhodně pomoct. Teď už vím, co tím mysleli. 

Kromě mě a těchto borců se tam nějak vyskytla dospělá Ukrajinka se synem. Neptal jsem se, jestli je doktorka, ale vypadala, že fakt ví, o čem mluví. Navíc uměla perfektně plynně německy i anglicky.

Od začátku tam s ním byla jeho zmíněná sestra, která se ho snažila proklepat, křičela na něj cosi asi arabsky a s námi německy komunikovala. Snažil jsem se pochopit, jestli ví, co se děje. Ona nám opakovaně říkala, že tohle se bráchovi děje často, má nějakou nemoc. Paní z Ukrajiny opakovala, že je potřeba zavolat záchranku, ale nemá s sebou telefon. Na což sestra zase odpovídala, že tohle se celkem normálně stává. Hlavně prý nemáme volat záchranku nebo Policii, protože ten klučina nemá zdravotní pojištění. Rozuměj: je tady ilegálně, bez pojištění nelze v Německu existovat. Tak jsem jí řekl, ať hned zavolá rodičům. Zavolala tátovi. Táta prý (bavili se arabsky) řekl, že bere v potaz, ale že pro něj nepřijde, že se snad probudí. Tak jsem jí řekl, že pokud nepřijde, volám záchranku. Tak volala po chvíli tátovi znovu a ten prý řekl, že teda přijde. Ale nebylo jasné, kdy. Nakonec slečna slíbila, že tady za chvíli bude. Kluk měl na krku visačku s něčím napsaným. Tipoval bych, že to byly nějaké instrukce pro případ výskytu této situace. S ukrajinskou paní jsme se sestry ptali, co to je, protože jsme to neviděli, neboť bylo již dost šero, navíc to nevypadalo dvakrát čitelně, a já jsem mu nechtěl svítit baterkou vedle očí. (Ať mě někdo klidně opraví, pokud se pletu, ale domníval jsem se, že pokud by to skutečně byl epileptik, není to nejlepší nápad.) Sestra prohlásila, že neví, protože neumí německy. Dost by mě zajímalo, jakým jazykem si myslela, že celou dobu mluví. 

A tak jsme čekali. Já jsem si pro sebe řekl, že pokud tady tatík nebude do deseti minut, volám záchranku a na nic se nikoho neptám. 

Nicméně někdo z výše zmíněných chlapců stejně tu záchranku zavolal, dokonce dva lidé nezávisle na sobě. 

A pak přišla scéna jak z blbé komedie s Louisem de Funés. Objevila se záchranka. Na tu samozřejmě nikdo nečekal, aby ji navedl k nám. Přijela pár metrů od nás. Asi nás ale neviděla, nebo tam nemohla parkovat. Tak hřiště objela, záchranář vystoupil a začal se kluků na druhé straně hřiště vyptávat, co se děje a kde ten klučina je. Oni mu cosi začali vyprávět, ale rozhodně mu neukázali naším směrem. Vtom se odnikud vyřítil na kole ten táta. Přišel ke klukovi, bez povídání ho popadl, přehodil přes rameno, ve druhé ruce tlačil kolo a pelášil pryč. Zmíněná sestra naskočila na kolo a jela za nimi. V tom se za nimi rozběhl zástup kluků snažící se je dohnat, že už přijela ta záchranka. Pak jsem jejich směrem viděl jet i tu záchranku, ale nevím, jestli vlastně odjížděli s prázdnou, nebo se je taky snažili dohnat. Nicméně tipoval bych, že tak či tak je nedohnali, protože po asi čtvrthodině se na hřišti objevila Policie a začali se vyptávat, co se stalo. Ten dav kluků i paní z Ukrajiny už mezitím stihli odejít, takže zbylo jenom pár starších hochů, kteří jim to asi vysvětlili. Policie se sbalila a odjela. 

Inu uznejte, že tohle v Česku fakt nezažijete.